cehă
Vídeňské dortíky a sachry, lipicáni, vídeňský šarm a útulnost: to bylo vše, co Evropa věděla o rakouském hlavním městě – a co na ní milovaly miliony turistů. Téměř padesát let byla Vídeň městem v nejvýchodnějším cípu západního světa. Za Vídní už byla jen železná opona. Vídeň sice nebyla zapomenuta, ale ve srovnání s rytmem doby, s módními trendy londýnské nebo newyorkské scény zůstávala poněkud pozadu. Zatímco jiná světová velkoměsta se stávala moderními metropolemi, Vídeň zůstala staromódní a šarmantní, ačkoliv se na mnohých místech drolila, rezivěla a rozpadávala se. Ale železná opona padla. Vídeň už není na „kraji světa“ znovu se stala dunajskou metropolí v srdci Evropy, proměnila se „místní velitelství multimilionářů“. Vídeň se dala do gala, upravila se a stala se z ní žijící diva s často probíraným kulturním programem a nočním životem, jenž patří k těm nejvzrušujícím ve Starém světě. Zachovala si však své charisma, zřejmě proto, že je to mnohonárodnostní město, jehož české, srbské, maďarské a židovské kořeny nelze přehlédnout. Navíc je tavícím kotlem uměleckých děl nejrůznějších stylů a epoch. Ve Vídni se v harmonickém celku snoubí nejrůznější protiklady: středověký kostel sv. Ruprechta s gotickým Svatoštěpánským dómem, se styly pětisetletého císařského dvora, s vrcholně barokními zámky Belvederem a Schönbrunnem, se secesními paláci i kancelářskými baštami UNO-City. Pláže na Donauinselu se střídají s úrodnými vinicemi, skvostné kavárny a restaurace v centru města s tmavými ošuntělými putykami v okrajových čtvrtích. Vídeň našla po pádu Východního bloku cestu k ostatním evropským metropolím, otevřela se světu, ale dokázala si zachovat i svůj starý, morbidní šarm dávných staletí a lesk slavných dějin. Zůstaly fiakry na hradním nádvoří – a přeslazené dorty v kavárnách.
