cehă
Jeanne Duvalová – žena, milenka, herečka, tanečnice a především múza básníka Charlese Baudelaira – je v dějinách literatury často redukovaná na exotický symbol básníkova opia, na tělo, které inspirovalo, ale nikdy nemluvilo. V románu Ticho plné vichru ale vstupuje do příběhu z jiné strany. Už není jen ozdobou Baudelairových Květů zla, ale ženou z masa a kostí, unavenou Paříží i mužem, který ji kdysi zbožňoval a pak opustil. Po letech strávených v jeho stínu zůstává sama – v proměňující se Paříži devatenáctého století, v těle poznamenaném nemocí, v čase, který se krátí. Když jí lékař oznámí smrtelnou diagnózu, rozhodne se naposledy zvednout hlavu, usednout na kolo – svůj symbol svobody – a vydat se na cestu z hluku města do ticha krajiny, od slávy k zapomnění. Cesta se stává její vzpourou proti bolesti, osudu i světu, který ji chtěl vidět jen jako „Baudelairovu černošku“. Baudelaire se v příběhu vrací jako neviditelný druhý hlas – muž, který se nedokáže vymanit z vlivu despotické matky a není schopen empatie: z Jeanne si učinil obraz, a tím ji nakonec ztratil. V ozvěnách jeho veršů se zrcadlí vše, co jejich vztah obsahoval: vášeň, opium, rozklad, něhu i destrukci. Jeanne se však učí hledět jinak – na svět, na muže, i na sebe samu.
Ticho plné vichru je intimní, lyrický román o ženě, která se vzpírá vlastní legendě. O těle, jež se mění v prach, o duši, která chce naposledy dýchat. O tom, že i múza může mít poslední slovo – a že i smrt může být formou svobody.
