cehă
Duše člověka je plná protikladů, domníval se Carl Gustav Jung. Svoje místo v ní má rozum i vášeň, světlo i stín, mystika i banality všedního dne. Tvrdil také, že tyto protiklady se mohou — na první pohled nelogicky, o to však tajemněji — sjednotit. A právě ono záhadné sjednocení protikladů je pak znakem zralé, zdravé a tvořivé duše. Poezie Martina Nawratha dokáže právě toto: smiřovat protiklady. Jeho verše jsou civilní i mystické, brněnské i kosmopolitní, hravé i smrtelně vážné. Setkává se v nich archanděl s důchodcem, zlatý déšť s pendolinem. A přece tento kaleidoskop protikladů nepůsobí chaoticky, nepřirozeně nebo kýčovitě. Naopak. Jako bychom se při čtení těchto řádků dívali přes rameno středověkému alchymistovi, který ve svém tyglíku míchá prapodivné přísady (křídlo netopýra, vlas panny, slídu, jakési bobule, kost vrány) a přitom věří i doufá, že se mu podaří proměnit je ve zlato. A hle: v tyglíku se cosi zalesklo…
