cehă
Hluboce procítěné, přesto svěží a nesentimentální paměti jedné asimilované středoevropské židovské rodiny a tří pokolení neobyčejných žen. Působivá mnohagenerační sága oživující starý, zmizelý svět.
V roce 1989, po smrti své matky Franci, se Helena Epsteinová rozhodla, že probádá a znovu oživí životy tří žen svého rodu – své matky, babičky a prababičky. Podobně jako většina dětí exulantů a těch, kdo přežili holocaust, ani autorka této knihy neměla téměř žádné doklady či rodinné památky. Jediným mostem k vlastní historii byla – vedle několika fotografií a dopisů – matčina dvanáctistránková rodinná kronika a její nepublikovaná kniha vzpomínek na dobu v koncentračních táborech. Vydala se tedy do Československa, Rakouska a do Izraele, aby tam pátrala po lidech, kteří její rodinu znali, a v knihovnách a archivech na třech kon¬tinentech objevovala stopy příběhů, z nichž skládala bohatou mozaiku života svých předků.
Helenina prababička, švadlena Tereza, se zamilovala do křesťana, místo něho však byla provdána za židovského hauzírníka. Zhruba v době, kdy byla Židům v Rakousko-Uhersku přiznána rovnoprávnost, odešla s manželem z Jihlavy do Vídně v naději na lepší život. V roce 1890, po smrti milovaného syna, však ukončila svůj život sebevražedným pádem z okna. Dcera z tohoto manželství Pepi žila poté, co ve svých osmi letech osiřela, v Kolíně v opatrovnictví své pobožné tety Rózy.
Na přelomu století se z Pepi stala jedna z pražských „moderních žen“. Zahájila kariéru ve světě velké módy, což ji zavedlo až do Paříže a do Berlína. Stala se ředitelkou módního salonu Morice Schillera a později majitelkou proslulého pražského Salonu Weigert na rohu Spálené ulice a Národní třídy.
Pepina dcera Franci – dítě první republiky, které se těšilo všem výdobytkům a vymoženostem nového demokratického státu – byla fascinována módou a od svých patnácti let se fakticky stala partnerkou své matky v salonu, který svým moderním přístupem pomohla postavit na nohy. Její touhy mladé dívky a sebevědomé plány a představy školené módní návrhářky nenávratně narušila a přervala nacistická antisemitská politika, která ji poprvé přivedla k uvědomění, že je Židovka. Nacistické vyhlazování přežila z rodiny jediná, stejně jako její manžel, který v roce 1948, kdy v ulicích Prahy duněl pochod komunistických oddílů a poslední symbol demokracie ve státě Jan Masaryk byl nalezen mrtev pod okny svého bytu, rozhodl za ně oba i za jejich tříměsíční dcerku Helenu: Franci opustila svůj nově otevřený salon a odjela do New Yorku, aby do dvou týdnů opět začala šít a budovat rodině nový život.
Příběh Terezy, Pepi a Franci je pro tehdejší dobu v mnoha směrech symbolický a nabízí nám neobyčejný detailní pohled do zmizelého světa mnohonárodnostní společnosti českých zemí. Je to příběh, který vyvolá silné souznění v každém, kdo se pokouší pochopit, jak jsou naše osudy utvářeny vlastní rodinou a historií.
