cehă
Výbor z díla básníka Karla Kapouna (1902–1963). Kniha obsahuje nejen básně, ale i dobové fotografie, výstřižky z novin, kresby, plakáty, dopisy, a jiné dochované materiály.„Kapoun je básník nezvalovsky konkrétní obraznosti. Je v něm básník moravsky brutální a zdravé vnímavosti a smyslovosti. Básník všeobjímající něhy, jež dá ožíti v básni mýdlu, molu, pecce, sirce, všem všedním a šedým věcem života. Kapoun je velmistr metafory a zvláštní něžné filosofie, která se usmívá a nadlehčuje životu křídla.“ Milan Kundera„Chtělo by se mně vzpomínat i připomínat. Někde bych se chtěl i omluvit, někde zase ne. Hodnotit? Kdo o to stojí, ani mrtvý ne. Ten teprve ne. Smrt je stručná věc, skoro tečka, důvěrná kamarádka verše. I tato knížka posledních básní, nad kterou se už oči autora nepotěší, která už nebude provázena jeho úzkostí před čtenářem a sebou samým, je tečkou za dílem. Mrtvým se nemá lhát. Chtěl jsem napsat popravdě, jak jsem měl Kapouna rád. S výhradami a moc.“ Jan SkácelAutor sám o sobě: Narodil jsem se v Dubňanech u Hodonína, v kraji řepy, rži a vína. V kraji, kde jezdí šuhaji ještě na koni a kde stařeček vyskočí si při muzice odzemek a zaznívá tu svou, aby mu ji muzikanti zahráli. Tam chodili jsme na hrozny. To je let. Můj otec byl sklář a já jsem prožil celé svoje mládí mezi skláři. Nezaměstnanost je vyháněla do ciziny, odcházeli až do Itálie a do Egypta. Původně byl jsem učitelem, bylo mi dobře mezi dětmi, všechny jsem je přijal za vlastní. Dosud dávám pozor, aby nevběhl klouček pod auto, a když jdu po chodníku, odhodím střep, vždyť děti pořád běhají bosky jak za našich let. Říká se, že básníci tvoří. Já si to píšu jenom na papírek.
