cehă
Když v roce 1930 vstoupil do kin film Josefa von Sternberga Modrý anděl, ohromila svět v roli varietní zpěvačky Loly do té doby prakticky neznámá německá herečka Marlene Dietrichová. Její svůdný kostým sestávající z pánského cylindru, fraku a obnažených nádherných dlouhých nohou se stal legendou a aureola osudové ženy s "postelovýma očima" Dietrichové zůstala už jednou provždy. Jaký byl ale její skutečný život? Kdo opravdu byla Marlene Dietrichová? Jak poznamenala herecká sláva její soukromí? Nebývale otevřené odpovědi na tyto otázky dává vzpomínková kniha Moje matka Marlene Dietrichová, kterou napsala hereččina dcera Maria Riva. Autorka o své matce nic nezamlčuje, přitom není bulvárně indiskrétní. Vypráví zážitky ze zákulisí filmových natáčení, kterých se jako nepostradatelná matčina asistentka od dětství účastnila. Sdílí se čtenáři všechny obtíže pedantské nátury Dietrichové a její hvězdné manýry. Svěřuje se ale i s komplikacemi svého dospívání a budování vlastní rodiny ve stínu hvězdy stříbrného plátna. Tam, kde její vzpomínky nestačí, bere si na pomoc matčiny deníky a korespondenci. Jako červená nit se vzpomínkami vinou milostné vztahy Dietrichové. Po celý život byla sice provdaná za Rivina otce, filmového producenta Rudolfa Siebera, to jí ale nebránilo mít desítky milenců. Byli mezi nimi slavní režiséři, herci, politici i spisovatelé. Bláznivě milovala Josefa von Sternberga, Jeana Gabina, Yula Brynnera nebo Ericha Mariu Remarqua. Odolal jí jen málokdo. Jakkoli ale Dietrichová toužila po lásce a obdivu, sama byla ke svým blízkým chladná a odtažitá, což nejvíce pociťovali její dcera a vnuci. Obzvlášť palčivý je samotný závěr vzpomínek, kde Riva vypráví o matčině ústupu ze slávy a marném boji se stárnutím a alkoholismem. I zde si ale herečka snažila do poslední chvíle zachovat tvář hvězdy stříbrného plátna. Když už to nebylo možné, uzavřela se před veřejností ve svém pařížském bytě, kde v roce 1992 v devadesáti letech zemřela. Jakkoliv všechno to, co Maria Riva vypráví, zní neuvěřitelně, tušíme, že obraz Marlene Dietrichové, který nám ve svých vzpomínkách předkládá, je bolestně pravdivý.
